Čeho se bojím...

Dnes v 19:46 | Teranosuke Unko |  Moje mysl
Bojím se odpovědi. Včera jsem to totiž konečně udělala. To, co jsem měla udělat už dávno. Napsala jsem omluvu jednomu člověku, kterému jsem před pár lety ublížila. A teď mám na moji omluvu odezvu.

Tak ráda bych byla, kdyby to prostě zůstalo jen tak. Kdyby se to neřešilo. Ale já vím, je to sobecké přání. Mám, co jsem si zasloužila.

Takže bych asi měla přestat utíkat a zmáčknout ten čudlík, který mi umožní vstup do strého světa, od kterého jsem utekla. K člověku, kterého jsem tam nechala.

Jen potřebuji ještě trošku času. Pár dní. A slibuji, že se pak konečně otočím, přestanu utíkat a postavím se svému strachu čelem.
 

Nenávidím...

Včera v 12:22 | Teranosuke Unko |  Moje mysl
Nenávidím tuhle část dne.

Nenávidím ty momenty, kdy si balím věci do batohu a kontroluji, jestli jsem něco nezapomněla.

Nenávidím, když odpočítávám minuty, kdy mám vyjít z domu, abych stihla autobus na vlak.

Nenávidím, když se čas nebezpečně blíží k mému odjezdu.

Nenávidím, když se loučím s rodiči.

Nenávidím, když sestupuji po schodech v našem činžáku.

Nenávidím, když si kupuji jízdenku, čekám na autobus a jedu až na konečnou.

Nenávidím, když jdu směrem k nádraží, zjistím, že má vlak dvaceti minutové zpoždění, a kupuji si jízdenku do toho největšího zapadákova.

Nenávidím, když čekám na ten pitomý vlak.

Nenávidím, když ten pitomý vlak konečně uvidím.

Chvilku se mi líbí představa, že skočím na koleje a nechám se přejet, ale jen čistě ze zvědavosti, ne ze sebevražedných myšlenek.

Nenávidím, když vztupuji do přecpaného vlaku a hledám místo k sezení.

Nenávidím, když si sednu a musím přetrpět tu zatracenou hodinu a půl.

Nenávidím, když konečně vystoupím a... Občas bych byla raději sama, ale potkám svoji kamarádku-spolubydlící.

Někdy jsem za to ráda, protože na chvilku vyžene všechny ty myšlenky. Ale i tak moc dobře vím, jak to ve skutečnosti nenávidím.

Nenávidím cestu na intr. Nenávidím pobyt na intru. Nenávidím to neskoukromí a neustálou společnost.

A nenávidím fakt, že bych klidně mohla dojíždět, ale nechci být sobecká svině a nechat tam kamarádku-spolubydlící samotnou.

Překlad - Gintama° (2015) CZ

1. ledna 2018 v 18:11 | Teranosuke Unko |  Gintama° (2015)
Asi o tom už víte...

bohužel, vzhledem k novému zákonu o nelegálním překládání anime, musím můj překlad Gintamy 2015 smazat. Nemohu si dovolit zbytečně riskovat...

Neštve mě to ani až tak moc, protože vím, že se tu moc fanoušků, co o překlad stály, nevyskytlo a já mám svůj překlad pěkně stáhlý na notebooku, takže o nic nepřijdu... ale přímo krev mi vaří fakt, že musely zmizet snad ze všech stránek úplně všechny překlady, na kterých si překladatelské skupiny dávaly tolik práce.

Přes tu kratší dobu, co jsem totiž Gintamu překládala, jsem si teprve pořádně uvědomila, jakou práci to všechno dá. A teď je to pryč.

Nejsem si ještě úplně jistá, jak moc se to vztahuje i na uložto a tak... ale zatím moje Gintama překlady můžete hledat tam. Dost pravděpodobně ale brzo zmizí...
 


Proč mě lidi nemají rádi?

16. prosince 2017 v 17:38 | Teranosuke Unko |  Moje mysl
Achjo, tak já už vážně nevím. Ať dělám, co dělám, asi se jim prostě nikdy nezavděčím... nebo, když nad tím tak přemýšlím, asi jí. Nechci soudit celou třídu podle ní. Jenže ona je jak část duše té třídy. A já se bojím, že když si ona znelíbí mě, tak si mě automaticky znelíbí i celá část té duše. No, a částí té duše je i má kamarádka. Dobrá kamarádka.

Není jediná, už jsem takových lidí, co mě bezdůvodně, jen od pohledu, rádi neměli potkala víc. Většinou mě to tolik netrápilo, protože jsem s těmi lidmi netrávila až tolik času, ale tady se vidíme skoro denodenně. A i když spolu skoro nikdy konverzaci nevedeme, jsem přece jen ve stejné řadě a hlavně vedle mé kamarádky. Takže moje ucho bohužel některé věci zaslechne a jí se to asi moc nelíbí, komu taky že? Jenže proč v tom případě nezatáhne moji kámošku někam, kde jsou jen ony dvě? Nebo to čeká, že odejdu ze svého místa v lavici, abych jim dala prostor? Promiň, ale já nemám kam jinam jít...

Vlastně nevím, proč jsem jí tak nesympatická. Jestli teda vůbec jsem. Jestli si to nevymýšlí jen moje hlava. Ale mylím, že ty pohledy a strohé odpovědi, když se náhodou na něco optám, mluví za vše. Pookaždé nasadí tohle chování, když dojde na rozhovor s člověkem, kterého nemusí.

Holka je to ale fajn... vlastně mi připomíná trochu mě, jen kdybych nebyla tolik zamlklá, necítila se po všem tak hloupě a hlavně mě nepronásledovaly ty neustálé výčitky.

Proto se tím i v první řadě trochu trápím. Eh, tak trochu víc, že o tom píšu článek...

Co jsem udělala špatně? Jak se mám teda chovat?

Když jsem se snažila zapojit a vyhnat myšlenky na to, že stejně jen otravuji, zmlkla a přestala se smát. Když mlčím, protože se bojím co říct, taky nevypadá nadšeně.

Tak co mám sakra dělat? Co mám dělat, aby mne lidi měli rádi? A proč se tím furt trápím?

Představivost jako nepřítel

9. prosince 2017 v 19:47 | Teranosuke Unko |  Moje mysl
Chtěla jsem tenhle článek původně začít se slovy, že se bojím tmy. Jenže když nad tím tak trochu déle přemýšlím, lepší by bylo místo označení tmy použít noci.

Nevím přesně proč. Asi je to tím, že všechno utichne a já, i když mám ráda klid, to s kombinací černočerné tmy těžko snáším. Ve dne totiž jasně vidíte, i když vás občas klame sluch narušen okolím, ale v noci nevidíte zato se vaše slyšící prostředky mnohonásobně zlepší. A tato druhá půlka dne mi hold není příjemná... a to protože se v ní a díky mé ujeté představivosti, kterou bych občas raději neměla, objevují všechny mé nejhorší noční můry.

Z pátku na sobotu jsem zažila jednu z nejhorších nocí mého života. Možná ještě horší než tu noc, kdy jsem si prožila jeden z mých tehdejších záchvatů nebo noc, kdy jsem se s pláčem probudila z morbidního snu.

Asi to všechno nastartovala moje obvyklá nespavost a mamčina poznámka o jejím strachu mě pustit do Rakouska, kvůli teroristům, kterou jsem s ní probrala během dne, a došly jsme k závěru, že chcípnout pod rukou nějakého islámského psychopata můžu dnes už všude. (I tak však vidím stále v jejích očích nejistotu a myslím si, že by byla raději, kdybych nejela. Nevím, co mám dělat).

Tyhle dva body byly hlavním důvodem mého spouštěče těch odporných myšlenek, co se mi skrývaly v hlavě. Už tu noc jsem cítila, že se prostě u usínání budu bát. Nějakou dobu jsem ještě pobyla se zapnutou lampičkou, než jsem se ji odhodlala zhasnout a zkusila si představovat něco hezkého, aby sem v klidu usnula.

Nedařilo se. A myšlenky se pomalu začala nořit, i když v ne tak brutální stavu, jako když se činžákem najednou rozlehly zvuky. Nevím, jak je popsat. Ale vím, k čemu si je přirovnala moje hlava. Úplně jsem to viděla před sebou, tu scenérii, která se mi najednou vynořila v mysli, ty zvuky, které mi tak seděly k té šílené zvrácené představě.

Viděla jsem ležící ženu a muže, co klečel nad ní. Pokaždé vzal železný kolík, položil ho k ženiné hlavě, vzal kladívko a...
Přišlo mi, že zvuky vychází z bytu nad námi. Něco ve mne mě utěšovalo, že to přece není ono, a i kdyby, není to u nás. Zhrozila jsem se nad tou sobeckou myšlenkou, ale zároveň mě to uklidnilo. Otřesné.

Jenže pak mne panika zachvátila znovu. Najednou mi v hlavě nějak přeblesklo, a já byla přesvědčená, že ty zvuky jsou ve skutečnosti z naší kuchyně, od nás. Zachvátila mne panika.

Zvuky ustaly.

Bylo ticho.

Snažila jsem se přesvědčit sama sebe že to není pravda, že ty zvuky způsobyli sousedi okolo.

Jenže pak jsem něco zaslechla znovu. A tentokrát mne zachvátila tak šílená panika, že se mi z očí okamžitě valily slzy a z úst vycházely neslyšné vzlyky. Už nepomohlo žádné uklidňování, prostě jsem byla v pytli.

Slyšela jsem, jak někdo šoupě něco po zemi. A moje hlava věděla co. Lidské tělo.

Nejen to, viděla jsem před sebou mrtvé tělo mé mámy. Viděla jsem vraha, co jí táhne s kolíky v hlavě po zemi a těší se, až tu ráno někdo najde překvapení.

Zní to absurdně, ale byla jsem přesvědčená, že mi někdo zabil rodiče. V tu chvíli.

V životě jsem ještě tak moc nebrečela, vlastně jsem přímo řvala. Potichu. Potichu, aby mne neslyšel. Chtěla jsem vyjít ven z pokoje. Chtěla jsem pryč, chtěla jsem se jít přesvědčit, že to není pravda, že si jen vymýšlím, že najdu v kuchyni jen tátu, jak si udělal půlnoční návštěvu do ledničky. Ale všechny ty věci mi najednou zapadli do sebe jako jedna velká souvislost a já byla příliš vyděšená. Zbabělá.

Zamkla jsem se v pokoji a přála si ať je konec. A rozbrečela jsem ještě víc, když jsem uvědomila, že jsem se úplně vykašlala na všechny ostatní. Na bráchu ve vedlejším pokoji. Že jsem se raději zamkla, abych ochránila samu sebe než je. A to spustilo ještě větší vodopád slz. Škrábala jsem si ruce, nadávala si v hlavě, cítila se jak největší prolhaná krysa a zmetek.


Jsem sobecká kráva. Vždycky jsem byla přesvědčena, že je pro mne nejdůležitější rodina. Že bych udělala cokoliv, abych je ochránila. Jenže... co je člověk oproti svému největšímu strachu? Připomnělo mi to tu scénu na konci z knihy 1984.
Nějakou dobu jsem takhle byla, pomalu to přešlo až to transu. Snažila jsem si znovu namluvit, že to je jen táta, co vyjídá ledničku, ale slzy pořád z nějakého důvodu tekly.

Pak jsem uslyšela hlasité klapání přezuvek. Otcových přezuvek. Nikdy jsem neslyšela jiný zvuk raději. A zvuk dveří od záchodu a následné spláchnutí bylo také skvělé. Který vrah by si k vám přišel na záchod?

Nakonec táta odpochodoval do ložnice a byl klid.

Musela jsem se uklidnit. I když bylo několik minut po půlnoci, pustila jsem si Gintamu na odreagování. Nejistoty mne však opět dohnali. Nakonec jsem se odvážila s mobilem v ruce vylézt a zkontrolovat kuchyň.

Moji představu, kdy jsem viděla mámu v kaluži krve s lesknoucíma se očima, jsem konečně definitivně odehnala.
Šla jsem na záchod, zalehna zpět do postele, dokoukala Gintamu a asi o půl druhé rány vyčerpaně, z hlásícího se nedostatku spánku, usnula.

...


Na začátku článku jsem napsala, že bych byla občas raději, kdybych tu "úžasnou" představivost neměla. Možná díky ní přes den tvořím nápadité a milé obrázky, ale v noci je mým nejhorším nepřítelem.

Kam dál