A tu se vyplakám...

5. března 2016 v 0:09 | Teranosuke Unko |  Moje mysl
Vážně nevím, čím by jsem měla začít... možná tím, že jsem se asi nikdy necítila hůř. Přesně tak, tohle je článek naprosto k ničemu ve kterém si jen budu vyplakávat svoje srdéčko. Nemusíte to číst a možná bude i lepší když nebudete. Já se prostě jen opět potřebuji vypsat. Dnes jsem totiž měla celý den co dělat abych se nerozbrečela. A až před chvilkou jsem si konečně dovolila ty slzy znovu spustit.. Kupodivu, dnes si nebudu stěžovat na svoji osamělost nebo kdoví co. Nad tím teď nemám čas ani přemýšlet...




Pravopis, prosím, neřešte. Nemám náladu na to, abych nad tím přemýšlela.

Začnu asi nejsmutnější zprávou. Spousta lidí už měla nějaké domácí zvířátko na kterém mu opravdu hodně záleželo. A spousta taky ví, jak moc jeho ztráta bolí....
Máme dva pejsky. Fenečky Lucku a Blackie.
Bylo to ve čtvrtek, když jsem ještě byla ve škole. V tuhle dobu ve svém volném čase chodí máma s babičkou se psama ven. A asi v tu chvíli kdy jsem já znuděně usínala v hodině Fyziky, naše Lucina svedla v lese boj pravděpodobně s nějakým divočákem. Ano, byla chyba, že byla puštěná. Už tolikrát nám utekla, ale vždycky se nějak v pořádku vrátila domů. Tentokrát takové štěstí neměla. Když se konečně dobelhala zpět, měla na břiše velkou ránu a krvácela. Okamžitě ji vzali na veterinu, kde jí břicho sešili. Nejhorší na tom ale je, že vlastně nevíme zda přežije. Ten divočák mohl přenášet nákazu. Nákazu, která je pro psy smrtelná a nedá se léčit.
Právě teď leží Lucka ve vedlejší místnosti a pokaždé, když kolem ní projdu se mi chce brečet jako právě teď. Symptony se neobjeví hned a inkubační doba je asi šest dnů. Už se začínám smiřovat s tím, že tu brzo nebude. Každý její pohled ve mne vzbuzuje výčitky... proč jen jsem s ní nezašla víckrát na procházku? Proč jsem se jí víc nevěnovala? Jsem nešťastná když vidím mámu, jak si to vyčítá. Stalo se. Bohužel. A já netušila, že to bolí tak moc...

Je mi jasné, že se s tímhle za nějakou dobu přece jen smířím... ale věc která mne totálně dorazila se udála dnes ve škole. Víte, naše třída je příšerná. Dalo by se říct, že jsou tu dvě jisté dívky. Tyhle dívky... stáhli celou třídu k šikanování učitelky. (Přemýšlím, že o tom napíšu samostatný článek). Celou třídu, kromě mne. Ano, jsem jediná, která proti nim učitelku brání. Takhle to už jde nějakou dobu. A před nějakou dobou jsem si všimla, že jejich terčem se nestává už pouze učitelka. Pomalu se jí začala stávat i ta jediná, která ji bránila.
Nikdy jsem nikoho ze třídy nepovažovala za svého kamaráda. Ale víte, bylo tu pár lidí o kterých jsem si myslela, že jsou prostě slušní a na vyspělejší úrovni než malé děcko. Tihle lidé byli ti, kteří si ke mne občas přisedli na obědě. Nevedli jsme žádnou konverzaci, ale veděli jsme, že o jistých věcech smýšlíme stejně. Právě mám na mysli jednu dívku. Byla trochu jako já, taková tichá a hleděla si svého. Občas to byla právě ona, která si přisedla nebo se uchechtla poznámce, kterou jsem si zabrblala jen tak pro sebe. Byl tu ale jeden velký rozdíl. Ta dívka byla zároveň velice dobrou kamarádkou těch dvou jistých šikanátorek. A lidé jsou dost ovlivnitelní. Začala jsem slýchat, jak společně s ní začínají pomlouvat učitelku. A pak i mne. A i když jsem si tou dívkou nikdy pořádně nepopovídala a ani nejsme kamarádky... jsem strašně zklamaná. A ještě víc jsem zklamaná po dnešku. Měli jsme odevzávat úvahu na téma, které se točilo o naší situaci ve třídě. Samozřejmě, že jsem popsala vše, co se mi jak na třídě tak i na jednání učitelky nezamlouvá. Každopádně, stěžovala jsem si hlavně na chování třídy. Sešit jsem odevzdala na stůl. Ale ta dívka s kterou jsem nebyla ani ta kamarádka se prostě nahnula z první řady a začali si číst. Ty dvě se k ní samozřejmě nahrnuli a už se všechy tři mačkali okolo. Bylo mi to jedno. Nebo jsem si to aspoň snažila namluvit. Je to přece můj názor za který se nestydím a ony by ho měli vědět! Ale když jsem pak viděla jak se přímo před mojí lavicí semknuly a začali s pomluvami, najednou jsem to přestala zvládat. Přesto jsem si však držela svůj typický PokerFace i když se mi neskutečně klepaly ruce. Všechno to na mne dopadlo, všechno to co jsem poměrně v klidu snášela od začátku téhle situace se na mne shrnulo. Co se stane, až v pondělí přijdu do školy? Co se stane, až kolem nich budu procházet? Kolik pomluv zase uslyším? Už toho mám dost. Už mi to stačilo. Už to nezvládám. Vydržela jsem to doteď, ale momentálně jsem prostě v p*deli. Ještě když mi do toho pravděpodobně umře pes.
Bojím se, že to nezvládnu a rozbrečím se uprostřed hodiny. Už dnes jsem měla co dělat, abych to zvládla udržet. A vím, že pokud se mi podaří povolit byť jen jedinou slzu, tak to ty tři vezmou jako jejich vítězství...

Tak jo. Napsala jsem co jsem chtěla. Asi je mi líp. Pondělí je až v pondělí. A pejsek... jsem z toho smutná, ale jednou to prostě přijít musí. A já můžu brečet jak chci, ale nezměním to.

Myslím, že si půjdu pustit nějaké anime. Zkusím si zlepšit tu depresivní náladu. Doufám, že to bude fungovat.

Jo a ještě něco. Mám konečně znovu obarvený vlasy. Na bílo-fialovo-černo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama