Nudný kecy, kecy, kecy...

8. dubna 2016 v 18:37 | Teranosuke Unko |  Moje mysl
Je pátek! Konečně!
Musím říct, že tenhle den byl naprosto... unavující. Ještě více unavující, než ten minulý, kdy jsem si po cestě z lezení spletla číslo autobusu, jela na opačnou stranu a nechtěně zablokovala kreditku XDD.



Že jsem delší dobu mimo, už tak nějak vím... poslední snad už měsíc mám hodně přecitlivělý období... začalo to školou, pokračuje to přemýšlením o mém osudu a končí to vzpomínáním na rány v mém ubohém naivním životě. Nakonec jsem kvůli tomu pak zhnusená, jak ze sebe, tak z okolí. Nejhorší je, že se v tomhle stavu nedokážu donutit k snad žádné inteligentní a smysluplné práci. A když už, tak to nestojí za nic. Což se taky dost výrazně podepisuje na mých známkách. Kam se poděla ta dívka, která se chlubila, jak dobře umí probíranou historii ze které měla samé jedničky? Pochytala jsem pár trojek. Pár trojek v předmětu, který mi šel a bavil a kde jsem měla samé výborné. Angličtina taky klesa. V matice jsem byla vždycky blbá... a dál to rozebírat raději nebudu.
Ale já se vám na známky nechci stěžovat. On ani dnešní den nebyl zas tak hrozný... první dvě hodiny výtvarky jsem se docela nasmála, protože budeme fotit komix a je to celkem sranda... jediný, co mne naštvalo byla čeština. Celý týden se těším na sloh a my máme místo toho mluvnici... chjo.
Ale to co mne tak nějak vzalo... byla poslední hodina tělocviku. Nevím, co mi bylo. Prostě jsem byla hrozně sklíčená. Už mne unavovalo nad vším přemýšlet. Už jsem ani nevěděla, na co myslím. Byla jsem mimo. Hrozně divný stav. A tak jsem jen seděla, dokud jsem nebyla seřvána.
Když se pak konečně uvolnila skupinka, která se tlačila okolo zapsaných výsledků z různých "cviků" co jsme kdy dělali, tak jsem si všimla, že mi chybí házení tím těžkým malým hajzlíkem. A tak jsem řekla, že to nemám.
Seřvala mně a řekla, že mám za pět. Že jsem to měla ohlásit dřív, než to schovali.
Vím, že jsem si za to mohla sama. Že jsem měla víc vnímat s nehledět do blba.
Ale stejně jsem zašla opodál a snažila se zatlačit slzy. V téhle chvíli vždycky stačí nějaká blbost. Cokoliv. Jsem hodně citlivý člověk a i když jsem se za těch pár let stala silnější, pokaždé když jsem v tomhle stavu... stačí cokoliv. Navíc... tohle se mi už jednou stalo. Bylo to poprvé, co jsem brečela ve škole před ostatními. Opět jsem měla horší období a pak mně seřvala, protože mi nešel jeden cvik. A já se rozbrečela.
,,To je poprvý, co ji vidím brečet..."
Jo, to jsem slyšela od ostatních. A strašně jsem se za to styděla. Následující tělocvik za mnou přišla psycholožka, ale já jí nic neřekla. Co bych za to dnes dala. Ani nemám koule, abych tam zašla sama.
No, abych moc neodbočila... šla jsem si se švihadlem (abych něco dělala) skákat opodál, aby si nikdo nevšiml, že se mi v očích lesknou slzy, které jsem zatím úspěšně zatlačovala. Stejně bych šla mimo od nich, tak aj tak.
Problém je v tom... jakmile se mi jednou chce brečet, jen stěží se tomu ubráním. Když už jsem si myslela, že je to fajn, tak mi najednou v hlavě prolétla myšlenka na jeden moment a mně se chtělo brečet zas. A tentokrát už né kvůli tomu, že jsem dostala blbou známku nebo, že na mne někdo křičel.
No, pak za mnou došla spolužačka s tím, že jich tou mičudou neházelo víc a že se jede znovu. Tak jestli jdu.
Jasně, že jsem pětku nechtěla. A po tomhle se mi už nechtělo ani brečet.
Hodila jsem dost daleko. Každopátkové lezení po uměle stěně něco přináší. Ruce mám pevný a silnější. Lidi klidně nenávidějte tělocvik jako já. Ale sportujte. Při tom nemusíte myslet na to, co vás trápí. Jako když jsem dnes zase po škole jela lozit. O to jsem se ani nezmiňovala. Že si docela ráda dávám do těla. Momentálně už druhým rokem lezu po umělých stěnách. A dnes to byla makačka. Spocená, jak pes jsem byla, vedrem jsem umírala a asi jsem se nachladila. Možná na mně fakt něco leze.
Každopádně, cítím jsem se mnohem líp. Ruce mně sice bolí doteď a asi třičvrtě hodiny trvalo, než jsem se zase dostala domů, ale jsem zas docela happy. Navíc je bratr v čudu a já mám volný jeho počítač takže přichází čas na... The Sims 4!

Ty jo, moje svaly na rukou se začínaj tvarovat. Jsem tak awesome. Tím musím někdy někoho zmlátit.
Hele, moje ego stouplo. To je v cajku. Dnešní večer bude fajn. Proč? Protože jsem úžasná.

Toť mé fascinující změny nálad. Chvíli se nenávidím, chvíli se miluju. Mám to, ale zajímavý dny a nálady.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Asuka Asuka | E-mail | Web | 12. dubna 2016 v 16:51 | Reagovat

Umím se tak nějak vžít do tvé situace.  V takové náladě mě také vždy rozbrečí i něco naprosto nepodstatného.. Bohužel, já si pamatuji až moc dobře na den, kdy jsem ve škole brečela poprvé. Byl to můj druhý den v první třídě. Přesně tak, nechápala jsem co mám dělat a tak jsem se rozbrečela. Když nad tím tak přemýšlím, stávalo (a pořád někdy stává) se mi často, že jsem něco tak uplně jednoduchého pochopila jinak než ostatní. Ale to sem nepatří.. Hlavně, že sis to opravila. Já taky nemám ráda tělocvik. Jsem sice schopná všechno splnit (a mimochodem, minulí týden jsem poprvé v životě vyšplhala na tyč *tleská*, takže teď už zvládnu uplně všechno) ale od mala k tomu mám jaksi nějakou "averzi" nebo tak něco... Taky mi to dělá problémy se štítnou žlázou a hubnutím, ale zase si myslím, že by mohlo být hůř..
Jinak ti držím palce, hlavně se z tohoto období dostaň. Pak už je opravdu líp a dostaví se happy nálada~

2 Teranosuke Unko Teranosuke Unko | 12. dubna 2016 v 17:02 | Reagovat

[1]: Moc děkuji za podporu~.
Naštěstí, už je lépe, začala jsem se soustředit na jiné věci, které mne baví a nějak jsem se z toho dostala.
Doufám, že tobě se už taky daří lépe nebo aspoň v bližní době bude!^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama