Potřeba brečet

17. října 2017 v 15:45 | Teranosuke Unko |  Moje mysl
Článek jsem teď po nějaké době našla. Není zas tak starý, maximálně měsíc. Vlastně ani nevím, proč jsem ho nezveřejnila. Asi jsem se bála.

Vždycky jsem si myslela, že šťastný člověk nikdy nebrečí. Aspoň né tím způsobem, že by ronil slzy štěstí. Asi jsem se chvilku za toho "šťastného" člověka považovala. Mysela jsem, že když jsem konečně udělala ten první krov v před, začala myslet pozitivněji, tak budu i méně náchylná k tomu brečet. Ale asi to tak prostě nefunguje. I když už můj život má jakési koleje, po kterých se pomalu rozjíždí, tak slzám prostě neuniknu. Jsou tady. Objevují se minimálně jednou za měsíc, ale většinou častěji. Prostě se najednou zaseknu, pocítím nával smutku, který může být způsobem čímkoliv. Všechno se to najednou nahromadí a pak to vybuchne. A já v tu chvíli už začínám chápat, že se musím dostat na místo, kde jsem sama, kde mě nikdo nevidí. Né, vždy se to však podaří. Tolikrát jsem se zničehonic rozbrečela na veřejnosti, že už to začíná být normální, že to nikoho nezajímá. A já jsem za to vlastně vděčná. Nedokázala bych to totiž vysvětli. Proč zrovna teď pláču. Je pro to tolik důvodů. A kdybych jim třeba jen jeden řekla, asi mu prostě nebudou rozumnět. Jak jim mám vysvětlit, že si jednoduše přijdu svázaná celým světem? Že je mi smutno pokaždé, co zaslechnu nějakou špatnou zprávu z okolí? Že mám neustále strach o lidi, na kterých mi zaleží a občas mám tak katastrofální představy, že se prostě neudržím? Že se tohohle světa bojím? Smrti? Vlastně všeho.

Proč bych měla žít? Studovat?

Proč mám občas strach, že dojedu domů a něco bude v nepořádku?

Už přes tu záplavu slz nevidím ani na klávesnici. Já se tak šíleně bojím a občas nevím čeho víc, jestli života nebo smrti. A to je na tom to nejhorší.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama