Představivost jako nepřítel

9. prosince 2017 v 19:47 | Teranosuke Unko |  Moje mysl
Chtěla jsem tenhle článek původně začít se slovy, že se bojím tmy. Jenže když nad tím tak trochu déle přemýšlím, lepší by bylo místo označení tmy použít noci.

Nevím přesně proč. Asi je to tím, že všechno utichne a já, i když mám ráda klid, to s kombinací černočerné tmy těžko snáším. Ve dne totiž jasně vidíte, i když vás občas klame sluch narušen okolím, ale v noci nevidíte zato se vaše slyšící prostředky mnohonásobně zlepší. A tato druhá půlka dne mi hold není příjemná... a to protože se v ní a díky mé ujeté představivosti, kterou bych občas raději neměla, objevují všechny mé nejhorší noční můry.

Z pátku na sobotu jsem zažila jednu z nejhorších nocí mého života. Možná ještě horší než tu noc, kdy jsem si prožila jeden z mých tehdejších záchvatů nebo noc, kdy jsem se s pláčem probudila z morbidního snu.

Asi to všechno nastartovala moje obvyklá nespavost a mamčina poznámka o jejím strachu mě pustit do Rakouska, kvůli teroristům, kterou jsem s ní probrala během dne, a došly jsme k závěru, že chcípnout pod rukou nějakého islámského psychopata můžu dnes už všude. (I tak však vidím stále v jejích očích nejistotu a myslím si, že by byla raději, kdybych nejela. Nevím, co mám dělat).

Tyhle dva body byly hlavním důvodem mého spouštěče těch odporných myšlenek, co se mi skrývaly v hlavě. Už tu noc jsem cítila, že se prostě u usínání budu bát. Nějakou dobu jsem ještě pobyla se zapnutou lampičkou, než jsem se ji odhodlala zhasnout a zkusila si představovat něco hezkého, aby sem v klidu usnula.

Nedařilo se. A myšlenky se pomalu začala nořit, i když v ne tak brutální stavu, jako když se činžákem najednou rozlehly zvuky. Nevím, jak je popsat. Ale vím, k čemu si je přirovnala moje hlava. Úplně jsem to viděla před sebou, tu scenérii, která se mi najednou vynořila v mysli, ty zvuky, které mi tak seděly k té šílené zvrácené představě.

Viděla jsem ležící ženu a muže, co klečel nad ní. Pokaždé vzal železný kolík, položil ho k ženiné hlavě, vzal kladívko a...
Přišlo mi, že zvuky vychází z bytu nad námi. Něco ve mne mě utěšovalo, že to přece není ono, a i kdyby, není to u nás. Zhrozila jsem se nad tou sobeckou myšlenkou, ale zároveň mě to uklidnilo. Otřesné.

Jenže pak mne panika zachvátila znovu. Najednou mi v hlavě nějak přeblesklo, a já byla přesvědčená, že ty zvuky jsou ve skutečnosti z naší kuchyně, od nás. Zachvátila mne panika.

Zvuky ustaly.

Bylo ticho.

Snažila jsem se přesvědčit sama sebe že to není pravda, že ty zvuky způsobyli sousedi okolo.

Jenže pak jsem něco zaslechla znovu. A tentokrát mne zachvátila tak šílená panika, že se mi z očí okamžitě valily slzy a z úst vycházely neslyšné vzlyky. Už nepomohlo žádné uklidňování, prostě jsem byla v pytli.

Slyšela jsem, jak někdo šoupě něco po zemi. A moje hlava věděla co. Lidské tělo.

Nejen to, viděla jsem před sebou mrtvé tělo mé mámy. Viděla jsem vraha, co jí táhne s kolíky v hlavě po zemi a těší se, až tu ráno někdo najde překvapení.

Zní to absurdně, ale byla jsem přesvědčená, že mi někdo zabil rodiče. V tu chvíli.

V životě jsem ještě tak moc nebrečela, vlastně jsem přímo řvala. Potichu. Potichu, aby mne neslyšel. Chtěla jsem vyjít ven z pokoje. Chtěla jsem pryč, chtěla jsem se jít přesvědčit, že to není pravda, že si jen vymýšlím, že najdu v kuchyni jen tátu, jak si udělal půlnoční návštěvu do ledničky. Ale všechny ty věci mi najednou zapadli do sebe jako jedna velká souvislost a já byla příliš vyděšená. Zbabělá.

Zamkla jsem se v pokoji a přála si ať je konec. A rozbrečela jsem ještě víc, když jsem uvědomila, že jsem se úplně vykašlala na všechny ostatní. Na bráchu ve vedlejším pokoji. Že jsem se raději zamkla, abych ochránila samu sebe než je. A to spustilo ještě větší vodopád slz. Škrábala jsem si ruce, nadávala si v hlavě, cítila se jak největší prolhaná krysa a zmetek.


Jsem sobecká kráva. Vždycky jsem byla přesvědčena, že je pro mne nejdůležitější rodina. Že bych udělala cokoliv, abych je ochránila. Jenže... co je člověk oproti svému největšímu strachu? Připomnělo mi to tu scénu na konci z knihy 1984.
Nějakou dobu jsem takhle byla, pomalu to přešlo až to transu. Snažila jsem si znovu namluvit, že to je jen táta, co vyjídá ledničku, ale slzy pořád z nějakého důvodu tekly.

Pak jsem uslyšela hlasité klapání přezuvek. Otcových přezuvek. Nikdy jsem neslyšela jiný zvuk raději. A zvuk dveří od záchodu a následné spláchnutí bylo také skvělé. Který vrah by si k vám přišel na záchod?

Nakonec táta odpochodoval do ložnice a byl klid.

Musela jsem se uklidnit. I když bylo několik minut po půlnoci, pustila jsem si Gintamu na odreagování. Nejistoty mne však opět dohnali. Nakonec jsem se odvážila s mobilem v ruce vylézt a zkontrolovat kuchyň.

Moji představu, kdy jsem viděla mámu v kaluži krve s lesknoucíma se očima, jsem konečně definitivně odehnala.
Šla jsem na záchod, zalehna zpět do postele, dokoukala Gintamu a asi o půl druhé rány vyčerpaně, z hlásícího se nedostatku spánku, usnula.

...


Na začátku článku jsem napsala, že bych byla občas raději, kdybych tu "úžasnou" představivost neměla. Možná díky ní přes den tvořím nápadité a milé obrázky, ale v noci je mým nejhorším nepřítelem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 9. prosince 2017 v 20:14 | Reagovat

Ježiš, tak to je hodně nepříjemné, snad se ti tyto úzkosti nebudou vracet...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama