Uh, zase další ubrečený článek, protože mi očividně život ještě dost jasně nenaznačil, že jsem jen nenapravitelný uzavřený nerd, co vždycky všecko podělá. Sakra, to je mi dvanáct nebo co? Asi, ne určitě, jsem ještě pořád přecitlivělé děcko v pubertě.

7. listopadu 2018 v 21:10 | Teranosuke Unko |  Moje mysl
A jsem zase na začátku, přesně tam, kde jsem byla před asi dvěma lety, kdy jsem čerstvě založila tenhle blog. A pamatuji si, jak jsem si říkala: ,,Však já vím, že na to zase dojde... já vím... ale i tak to udělám a nebudu se snažit nijak zbytečně uzavírat, prostě si tu dobu, co zase budu zažívat své veselejší období, užiji a nebudu se ohlížet, i když to nakonec skončí jako všechny ostatní případy."

Učinila jsem tak. V průběhu zapoměla na to, co jsem si na začátku řekla. Protože jsem si myslela, že jsem konečně... A zase jsem se nechala nachytat. Zase jsem doplatila.

Kolikrát budu ještě tohle kolečko opakovat? Kolikrát ještě toho tolik obětuji, aby ze mne zase byl jen záložní případ, druhá možnost?

Proč jen ta moje zatracená povaha... není o něco otevřenější, sobečtější a bez výčitek? Kdybych byla jen o něco... o něco zajímavější, méně roztěkaná A HLAVNĚ BYLA SCHOPNÁ JEDNAT PODLE TOHO, CO MĚ FAKT SERE A PŘESTALA SE OHLÍŽET NA TO, ŽE BUDU VYPADAT JAK SOBECKÁ SVINĚ, MOŽNÁ BY TO TEĎ FUNGOVALO ÚPLNĚ JINAK.

Jenže ne. Budu sedět sama v koutku a pozorovat, jak se to, co jsem tak dlouho hledala znovu vzdaluje, protože už jsem asi onu osobu příliš unudila. Ale co jiného mám dělat? Kdybych si chtěla promluvit, poslouchal by mě ten člověk vůbec? Vždyť sotva řekl něco, když jsem se dnes svěřila, co mě trápí. Vždyť už se ani neptá, jaký byl můj víkend. Vždyť dělá, jakoby nějaké věci vůbec neexistovaly a asi si myslí, že jsem úplně blbá.

Ano, jsem asi i naštvaná. Ale hlavně na sebe. Protože nad tím vůbec přemýšlím. Měla bých za tu osobu být šťastná. A já jsem... jen... jsem doufala, že to, čemu se říká přátelství, zažiji ještě o něco déle než pitomé necelé dva roky...

A je to tu... napsala jsem to... i když je tu možnost, že si tohle můžeš přečíst... ale to asi teď není zrovna středem tvého zájmu, heh.

Jop, asi si říkáš, že nemám právo cítit se tak, jak se cítím. Však ty ses ptala, však ty ses omluvila. A já jen s úsměvem pokývla a řekla, že chápu, že to nevadí. Je to pravda. Nemám právo ti dávat povolení, protože ho nepotřebuješ. A jsem ráda, že se bavíš. Můj rozum to ví. Ale někdy jsou prostě stavy, kdy si nemůžu pomoct, kdy jsem úplně sama, nevím kam a za kým jít, co dělat, mám výčitky, že jsem vlastně jen na obtíž a pak nemyslím na hezké věci.

Nechci začínát novou kapitolu, další první epizodu... rozhodla jsem se držet se a pokračovat, zůstat jako podpora. Jenže co je to za příběh, když se samotná hlavní postava, o které příběh má být, přesune na pozici vedlejšího charakteru?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama